neděle 8. února 2015

Frozen Michigan

Článek, který jsem slíbila snad dva týdny zpět, nebo i déle, je konečně tu. Zbrzdilo mě mnoho věcí, včetně týdenního totálního výpadku internetu a televize, který už nikdy nechci zažít. Nicméně během té doby také uplynul půl rok mého života v USA. Takže dnes si budeme povídat o všem možném, ale především právě o tomhle malém výročí.

Michigan se zahalil do kruté zimy, která trvá a trvá a trvá. Napadlo tolik sněhu, že jsem se při bobování zabořila po pas, teploty jsou tu běžně v mínusu a to nejen ve stupních Celsia, ale často i ve Fahrenheitech a to je teprve pořádná kosa. Ve stínu toho je moje kůže popraskaná a rozšklebená místy až do krve, ven vylezu jen, když je to nezbytně nutné a místo nízkonákladových výletů utrácím za drahé restaurace, kina, kafe a obchody, abych se nějak zabavila a neseděla doma na zadku. I vzhledem k tomu všemu, se moje mysl potřebovala upnout k teplejším krajinám a tak, když mi HM oznámila termín dovolené, napadlo mě jediné: Florida.

Bylo to logické rozhodnutí. Prodloužila bych ráda, ale nikdo mi nemůže zaručit, že to vyjde. A ano, ráda bych viděla west coast a celý east coast a Seattle a ideálně i Aljašku. Ale je tu jedno místo, které vidět chci opravdu asi nejvíc. Které je asi nejdražší a kam se v budoucnu asi už nebudu mít možnost podívat. Bradavice. Litovala bych celý život, že jsem to promarnila. A tak jsem sehnala tři holky do party a začátkem června nás čeká týden právě tam. Hned je ta zima krásnější.

Bohužel ruku v ruce s tím jde i fakt, že teď mam o to méně peněz. Většina jde do šetření na Comic Con a Orlando. A taky na prodloužení. Alespoň, že daně platit nemusím, ale finanční krizi to stejně úplně neřeší. I přesto se snažím užívat si jak se dá. Krom tradičního kina a různých restaurací jsme navštívily s holkama i ledový festival ve městečku Plymouth. Při převaze Mexičanek to však dopadlo tak, že jsem se mezi sochami procházela spíš sama, zatímco ony se zahřívaly ve Starbucks. To je celkově ten největší problém. Já zimu zvládnu a výlet bych vymyslela, ale všichni mě pošlou do háje, že to necháme na jaro. Není to s nimi jednoduché.


Se zimou přichází i další věc. Řízení. Já, která neřídím ani rok, jsem sice již majitelkou Michigan Driver Licence, ale v kombinaci s celoročními pneumatikami, mam občas sto chutí poslat celou Ameriku do prdele háje. To jen, kdybyste nevěděli. Přijde sněhová bouře, dalo by se jezdit v řetězech a tady si Amíci spokojeně driftují po dálnici v univerzálních pneu. Pak se děsně diví, když se jim srazí 150 aut a zablokuje dálnici.

A když už jsme u bouraček, taky jsem jednu měla. Svým způsobem už druhou, pokud počítáme nabouraný plot. Krom chabé volby pneumatik mají Američané také zvyk sedat za volant v šestnácti letech. Pak se vám hravě stane, že zastavíte na stopce a o vás se zastaví kluk ve sporťáku, co zrovna smskoval. Nic extra se nestalo. Ani autům, ani nám. Ale děti zůstaly ve škole dýl, HD musel spěchat z práce a já mrzla v mikině na mrazu, volala 911, vysvětlovala policii můj mezinárodní řidičák (na MI jsem teprv čekala) a modlila se, aby nebyl průšvih větší, než se zdálo. On si to člověk doma, v Česku, za počítačem, neuvědomí, ale tady? Je fuk, že se nic nestalo, pořád tam stojíte, zodpovědní za cizí auto a dvě děti čekající ve škole, vysvětlujete policistovi v cizím jazyce, co se vlastně stalo a co je to ta kartička, kterou drží v ruce a která má být údajně řidičák.

I to je jedna z mnoha lekcí, které tady člověk zažije. Po půl roce je jen jednou z mnoha. Když jsem sem přijela, myslela jsem si, že jsem samostatná, že z toho, co jsem si pozjišťovala vím tolik, že mě jen máloco překvapí. Amerika mě vyvedla z omylu. Chvílemi jsem si připadala jako malé dítě, které se ztratilo v supermarketu a nemůže najít maminku. Občas si tak pořád připadám. Mohla bych si sednout na zadek a brečet a počkat, až to za mě někdo vyřeší tím, že mě prvním letadle pošle domů. Nebudu lhát, občas si na ten zadek fakt sednu a pobrečím si. Možná to nic nevyřeší, ale člověk to potřebuje.

Žít v USA není takové sen, jaký si mnozí představují. Nikdo tu na vás nečeká, nikdo vám tu nepomůže, ačkoliv dostanete mnoho falešných úsměvů. Jste tu sami. A všichni ostatní jsou doma. A žádné levně oblečení a kafe od Starbucksu nezmění fakt, že na konci dne, všechny ty úžasné věci, stejně tak jako všechny ty strašné, nemáte s kým sdílet. Alespoň ze začátku ne. Potom si najdete přátele z celého světa. A ti jsou na celý život. Protože vám rozumí, protože si to sami zažili. Amerika je zajímavá, je jiná, je svým způsobem krásná a je hodně věcí, na které jsem si tu zvykla a které mi budou chybět. Zároveň je ale nesmírně krutá a nemilosrdná. Část mě by ráda s ostatníma holkama odpočítávala posledních pár měsíců do návratu. Část mě bojuje, abych tu ještě chvilku navíc zůstala. Abych všecko, co chci vidět, viděla. Abych zažila co nejvíc. Tak jako tak doufám, že ten další půl rok bude už trochu jednodušší.

Vaše Nana

1 komentář: