Far, far away...

Dlužím vám toho mnoho, ale nutno podotknout, že se v poslední době pořádně nezastavím. Dnes si budeme povídat o mých Vánocích a oslavách silvestra. Vím, že vám dlužím New York. Usilovně na tom článku pracuji. A stejně tak i na článku nejnovějším. Snad je všecky sesmolím do konce týdne. Ale teď zpět k prapodivným Vánocům bez kouzla a především silvestrovskému hokeji, řízení a párty na gauči.
Moje první Vánoce v USA se nesly v hořkosladkém duchu. Aby taky ne. Byly to první Vánoce mimo domov. Psychicky jsem se připravovala na to, že budu homesick a ubulená budu ležet pod dekou. ale i tak se část mě opravdu těšila. Na Štědrý den jsem měla více méně volno. Pracovat jsem musela paradoxně jen ve chvíli, kdy jsem měla zavolat domů a sledovat jak moje rodina sedí u stromku a rozbaluje dárky. I tak se mi povedlo zavolat. Ale před dětmi se mi opravdu brečet nechtělo, takže jsem veškeré náznaky zdárně potlačila. A pak už slzy nedorazily. I přesto to ale bylo smutné, zvláštní. Já byla tisíce kilometrů daleko a mamka, která vždy byla na Štědrý večer s námi, odešla narychlo na noční do práce. Já ani brácha už nejsme malí špunti. Jestli někdy přišel ten správný moment si to uvědomit, bylo to tento Štědrý večer.

Elves on a Shelf - Vánoční elfové, kteří před
Vánoci dohlížejí na děti, jestli nezlobí

U mě ale bylo ještě odpoledne. A tak jsme se s dětmi připravili a jelo se na večer k HD sestře, kde byla večeře a posezení. Co bych dala za řízek se salátem. Takhle jsem měla stůl plný jídla, které ale rozhodně nekřičelo nic vánočního. Po večeři se rozdala první várka dárků. Nejvíc samozřejmě dostaly děti. Já ale dostala taky malý dáreček v podobě náramku, což jsem vůbec nečekala a moc mě to potěšilo. To už ale byl čas jet domů a jít spát. Děti byly celé natěšené a já sama jsem strávila noc zíráním do stropu. Ne snad z nervozity. Spíš mi bylo smutno a myslela jsem na všechny tam doma, za oceánem. A také na to, že to sice byly první Vánoce daleko od nich, ale nejspíš zdaleka ne poslední. I za sny se občas platí vysoká cena.

Druhý den ráno byl obývák plný dárků. Opět 90% z nich bylo pro děti. Ale já i host rodiče jsme si také našli svoje. Všichni byli spokojení a připravení na poslední várku dárků, a sice u HM bratra, kde se sešlo to, co se předešlý večer nesešlo. Ve výsledku musím říct, že Vánoce v USA byly velice materialistické. Nechci tu mluvit o některých věcech, které mě osobně nepříjemně překvapily, mrzely nebo naopak. Především protože jsem již několikrát řekla, že o svojí rodině se v takových věcech zmiňovat nebudu. Co ale říct můžu je, že udělali všechno, abych se cítila vítaná a jako člen rodiny, což je nakonec to nejdůležitější. Hlavně v takovém období.

Mým hlavním dárkem byly lístky na hokej s VIP vstupem. Na Silvestra. A ten se kvapem blížil. Pomalu začínalo přituhovat, ale sníh tedy stále v nedohlednu. Poslední den v roce jsem pracovala asi do tří do odpoledne a ihned poté jsem vyrazila pro Tristu, abychom byly v downtown Detroit co nejdříve. Stihly jsme tak tak západ slunce nad městem a když jsem o (české) půlnoci volala mamce, abych jí popřála hezký nový rok, byla už tma a foukal studený vítr. I tak jsem jí ale na videu mohla ukázat hned dvě země. Stála jsem u řeky, která dělí Winsdor v Kanadském Ontariu, od Detroitu. A tak jsem oslavila svůj první krok do roku 2015 na hranici mezi USA a Kanadou.

V Detroitu ale stále bylo šest hodin do půlnoci a jeden hokejový zápas ke shlédnutí. Návrat do Joe Louis byl nejlepší možný dárek, který mi mohla host rodina k Vánocům dát. S Tristou jsme sešly dolu do VIP sekce, objednaly si drink a jelikož už bylo na čase, odebraly se na naše sedačky. Po cestě jsme splašily ještě večeři a nějaké sladké, abychom se už do konce zápasu nemusely hnout. Red Wings porazili Devils 3:1 a já si tak opět mohla užít vítězství. To je jedna z věcí, které se dají jen velmi těžko zapomenout.

Posilněné večeří a vítězstvím, vydaly jsme se hodinu cesty na sever, k Lucy a její host rodině, kde jsme měly oslavit půlnoc. Stihly jsme to jen tak tak. Ale já byla celkem znuděná, jelikož jako řidič jsem nesměla pít. Asi půl hodiny z roku 2015 mi trvalo dostat již přiopilou Tristu a Lucy do auta, abych mohly vyrazit k Tristě a zakončit večer v pohodlí gauče, filmů, jídla a alkoholu. To se nakonec povedlo i s několika hosty v průběhu brzkého rána. Spát jsme šly asi v sedm. A ve tři odpoledne jsem už byla zpět "doma", připravená do práce.

Celkově se ty svátky vlastně celkem povedly. Stesk po rodině byl, ale zdaleka ne tak velký, jak bych čekala. A můžu s čistým svědomím říct, že jsem nepromrhala ani minutu, ani jednu příležitost, co se mi naskytla. Co tedy říct k roku 2014? Asi to, že začal jako noční můra a skončil jako sen. Dal mi mnoho a mnoho mi vzal. Rok 2014 je rok, kdy jsem se vydala na cestu do neznáma. Je to rok, kdy jsem se naučila řídit, kdy jsem překonala vlastní strach, úzkost a bolest. Je to rok, kdy jsem sama sobě i všem ostatním ukázala, že pokud něco opravdu chci, tak to dokážu. Zatím nevím kam ta cesta vede. Ale tuším a doufám, že potrvá hodně dlouho.