Moje první Vánoce v USA se nesly v hořkosladkém duchu. Aby taky ne. Byly to první Vánoce mimo domov. Psychicky jsem se připravovala na to, že budu homesick a ubulená budu ležet pod dekou. ale i tak se část mě opravdu těšila. Na Štědrý den jsem měla více méně volno. Pracovat jsem musela paradoxně jen ve chvíli, kdy jsem měla zavolat domů a sledovat jak moje rodina sedí u stromku a rozbaluje dárky. I tak se mi povedlo zavolat. Ale před dětmi se mi opravdu brečet nechtělo, takže jsem veškeré náznaky zdárně potlačila. A pak už slzy nedorazily. I přesto to ale bylo smutné, zvláštní. Já byla tisíce kilometrů daleko a mamka, která vždy byla na Štědrý večer s námi, odešla narychlo na noční do práce. Já ani brácha už nejsme malí špunti. Jestli někdy přišel ten správný moment si to uvědomit, bylo to tento Štědrý večer.
Elves on a Shelf - Vánoční elfové, kteří před Vánoci dohlížejí na děti, jestli nezlobí |
Druhý den ráno byl obývák plný dárků. Opět 90% z nich bylo pro děti. Ale já i host rodiče jsme si také našli svoje. Všichni byli spokojení a připravení na poslední várku dárků, a sice u HM bratra, kde se sešlo to, co se předešlý večer nesešlo. Ve výsledku musím říct, že Vánoce v USA byly velice materialistické. Nechci tu mluvit o některých věcech, které mě osobně nepříjemně překvapily, mrzely nebo naopak. Především protože jsem již několikrát řekla, že o svojí rodině se v takových věcech zmiňovat nebudu. Co ale říct můžu je, že udělali všechno, abych se cítila vítaná a jako člen rodiny, což je nakonec to nejdůležitější. Hlavně v takovém období.
Mým hlavním dárkem byly lístky na hokej s VIP vstupem. Na Silvestra. A ten se kvapem blížil. Pomalu začínalo přituhovat, ale sníh tedy stále v nedohlednu. Poslední den v roce jsem pracovala asi do tří do odpoledne a ihned poté jsem vyrazila pro Tristu, abychom byly v downtown Detroit co nejdříve. Stihly jsme tak tak západ slunce nad městem a když jsem o (české) půlnoci volala mamce, abych jí popřála hezký nový rok, byla už tma a foukal studený vítr. I tak jsem jí ale na videu mohla ukázat hned dvě země. Stála jsem u řeky, která dělí Winsdor v Kanadském Ontariu, od Detroitu. A tak jsem oslavila svůj první krok do roku 2015 na hranici mezi USA a Kanadou.
V Detroitu ale stále bylo šest hodin do půlnoci a jeden hokejový zápas ke shlédnutí. Návrat do Joe Louis byl nejlepší možný dárek, který mi mohla host rodina k Vánocům dát. S Tristou jsme sešly dolu do VIP sekce, objednaly si drink a jelikož už bylo na čase, odebraly se na naše sedačky. Po cestě jsme splašily ještě večeři a nějaké sladké, abychom se už do konce zápasu nemusely hnout. Red Wings porazili Devils 3:1 a já si tak opět mohla užít vítězství. To je jedna z věcí, které se dají jen velmi těžko zapomenout.
Posilněné večeří a vítězstvím, vydaly jsme se hodinu cesty na sever, k Lucy a její host rodině, kde jsme měly oslavit půlnoc. Stihly jsme to jen tak tak. Ale já byla celkem znuděná, jelikož jako řidič jsem nesměla pít. Asi půl hodiny z roku 2015 mi trvalo dostat již přiopilou Tristu a Lucy do auta, abych mohly vyrazit k Tristě a zakončit večer v pohodlí gauče, filmů, jídla a alkoholu. To se nakonec povedlo i s několika hosty v průběhu brzkého rána. Spát jsme šly asi v sedm. A ve tři odpoledne jsem už byla zpět "doma", připravená do práce.
Celkově se ty svátky vlastně celkem povedly. Stesk po rodině byl, ale zdaleka ne tak velký, jak bych čekala. A můžu s čistým svědomím říct, že jsem nepromrhala ani minutu, ani jednu příležitost, co se mi naskytla. Co tedy říct k roku 2014? Asi to, že začal jako noční můra a skončil jako sen. Dal mi mnoho a mnoho mi vzal. Rok 2014 je rok, kdy jsem se vydala na cestu do neznáma. Je to rok, kdy jsem se naučila řídit, kdy jsem překonala vlastní strach, úzkost a bolest. Je to rok, kdy jsem sama sobě i všem ostatním ukázala, že pokud něco opravdu chci, tak to dokážu. Zatím nevím kam ta cesta vede. Ale tuším a doufám, že potrvá hodně dlouho.
Žádné komentáře:
Okomentovat